JEŽEK BEZ KLECE

1.4.2006:
Nevím, jak se kdo koukáte na rozdělení bývalého Československa, já jsem byl a jsem pořád proti. Mám na Slovensku několik známých a všichni jsou stejného názoru jako já. Dokonce jsem jednou jel po Bratislavě s J.D. a on se tak smutně rozhlížel po voze. Na průzkumnou otázku na důvod zadumání odpověděl, že ho mrzí, že je v té nabité tramvaji 40% kokotů. Pak vysvětlil, že Mečiar byl pro rozdělení státu a ve volbách ho volilo 40 procent lidí. Ale aby nebylo jenom smutno: Seděl jsem zhruba před tuctem let ve vlaku a vedle v kupéčku seděli dva Slováci a popíjeli. Dal jsem se s nimi do řeči a po hodině hovoru z jednoho z nich vypadla krásná věta: "Nejlepší dva Češi, které znám, jsou Jan Becher a Karel Jelínek". Hádejte, co popíjeli.

3.-6.4.2006:
Ochořel jsem. Válel jsem se doma, koukal jsem na TV, četl různé knihy žánrů až nevídaných, klábosil se sousedkami o úskalích důchodového věku a odháněl dýlery různého zboží a různých odstínů (ty tmavší převládaly). Dokonce jsem jedné takové slíbil, že na ní poštvu hodně ostrého policejního náčelníka smíšené rasy. Plácala něco o rasismu a svobodě podnikání, pak skočila k Dežovi do meďoura a odfrčeli. Nemaj to ty dýleři jednoduchý.

7.4.2006:
Požádal mě synovec, abych mu sehnal brigádu na léto. Při té příležitosti jsem zavzpomínal na své brigádnické úlety. Nejvíc mě ulpělo v paměti tříměsíční ježdění na kombajnu (taková ta obrovská mašina s nápisem "foršrift" a číslem 516). Dokonce jsme sekali i na Slovensku. Místní doprovodní hasiči každý den už od rána nasávali borovičku a modlili se, aby nehořelo. A hádejte, komu jedinému zadoutnal kombajn!? No ano, mě. Zastavil se mi jeden takový kotouč, klouzal po něm řemen, hřál se a zapálil obilný prach na kombajnu. Vypnul jsem motor, vzal hasící přístroj a doutnání postříkal. Pak jsem bohužel postříkaný prach shrnul na zem. Asi v něm zůstalo trochu jiskřiček a začal hořet kus pole. Všechno jsem uhasil a byl klid. Bohužel to z dálky asi dvou kilometrů uviděli oborovičkovaní hasiči a začali konat. Jeden nakopnul hasící vůz a se zapnutou sirénou se nejvyšší možnou rychlostí řítil ke mě, druhý se postavil nahoru k vodnímu dělu, shrbil se za ním jako kulometčík a za plné jízdy asi ve vzdálenosti 50 metrů ode mě začal stříkat. Zametl mě pod kombajn a pokaždý, když jsem se snažil vylézt, mě tam vrátil. Objeli asi desetkrát celý stroj a vystříkali obsah celé nádrže, přičemž mi asi kubík vody natlačili do kabiny. Pak spokojeně odfrčeli na dalšího panáka.

10.4.2006:
Popisoval jsem J.Š., jak jsme kdysi dávno na kolejích zažili patálii s několika prázdnými lahváči. Byla taková mírná oslava na našem pokoji, vypilo se pár lahváčů, nikdo je nechtěl donést vrátit (1 Kčs za láhev, kdo by se s tím vláčel), tak jsme je arestovali do prázdné skříně a tam spokojeně čekaly na odnos. Jelikož to byl letopočet "plyšová revoluce-2", chodily po kolejích komise, které hodnotily pořádek. Základem bylo 100 bodů, za různý bordel se body ubíraly, za každou prázdnou či plnou láhev alkoholu se ubíraly 2 body. Nebýt prázdných lahví ve skříni, umístili bychom se někde v solidním středu tabulky, prostě na sestup to nebylo. Takhle ale bohužel vypadala výsledná tabulka:

208. místo: 17 bodů, pokoj č. 1007
209. místo: 16 bodů, pokoj č. 205
210. místo: -352 bodů, pokoj č.1010

Komise si fakt dala tu práci a těch 200 prázdných lahváčů přepočítala! My jsme jim už na začátku říkali, že je jich 200. Nevěřili.
Týden na to nás pozvali na komisi (7 nevdatelných ošklivek a 1 předseda 4% orientace) a napařili nám 100 hodin nucených prací uklízení kolem kolejí. Pak se nás půl roku slaďoučký předseda komise chodil ptát, kdyže začneme pracovat. Naše standardní odpověď "Až dopijem lahváče!" ho nikdy moc nenadchla. Po půl roce se komise obměnila (prý většinu včetně předsedy vyhodili od zkoušek a ze školy), sranda přestala. Prázdné lahváče vydržely ve skříni až do revoluce, pak se zvedla cena výkupu na 3 Kčs, to už byl sakra důvod je vrátit. Investice do skla se vyplatila.

19.4.2006:
Pracoval jsem na nějakých datech na ZŠ a jedna přítomná dáma si stěžovala, že má emajlovou adresu ve tvaru panixy@seznam.cz a nějaká zvěrolékařka má adresu panixy.l@seznam.cz. A že prý páníčkové ochořelých zvířátek občas zapomenou to .l a ona dostává zajímavé mejly. A pak musí poctivě odpovídat, že se spletli a že musí psát na tu správnou adresu. Jeden mejl mi ukázala, autorka psala, že její želva má zápal plic a je potřeba ji léčit. Nevím, jak může dostat želva takouvou nemoc (možná stejně jako had artrózu koleního kloubu), nicméně jsem doporučil odpověď ve tvaru "Želvu nelze zachránit, přichystejte želví polévku".

25.4.2006:
Když už mám takový blogově-kecací měsíc, povyprávím první a jedinou zkušenost s StB. Ležíme s M.H. na kolejním pokoji na posteli, krásné odpoledne, mám dojem, že jsme se jako vždycky učili. Vtom vstoupil unylý chlapík našeho věku a jal se nás přesvědčovat o výhodách vstupu do tehdejší největší strany - KSČ. M.H. zašpuntoval lahváče, odložil cigáro do popelníku, zlostně odhodil karty a milého chlapíka vynesl v zubech ven. Pak se spokojeně vrátil a pokračoval ve studiu. Já slyšel ještě nějaké brblání za dveřmi, že nedostudujeme, že nedostanem práci a spousta dalších výhružek. Po větě "Já si to s vámi vyřídím" to ztichlo.
Za týden na to vstoupil do našeho pokoje chlapík v kvádru, vyloženě do této budovy nepasoval. Zeptal se, jestli na tomto pokoji bydlí M.H. Bohužel přitom zkomolil jeho jméno, na což je M.H. alergický. Oznámil mu tedy suše, že takový tady nikdo nebydlí a chlapík odfrčel. Ta deset minut se vrátil, jméno měl napsané na papírku a setsakra se snažil, aby to vyslovil správně. M.H. mu spokojeně oznámil, že je to on. "Státní bezpečnost, půjdete se mnou!" Chytil ho pod křídlo a odfrčeli. V tu ránu jsem věděl, že už M.H. v životě neuvidím. Dopil jsem jeho pivo, típnul jeho vajgla, snědl jeho řízek a bramborový salát od maminky, rozdělil skripta, sešity a oblečení potřebným (za menší poplatek), pokryl pokoj černým flórem na znamení smutku a jal se zkoumat svou novou lehce získanou kalkulačku.
Za dvě hodiny rozrazil M.H. se širokým úsměvem dveře, ještě půl hodiny se smál a pak začal vyprávět. Prý vybuchla nějaká amatérská bomba před OV KSČ v Českých Budějovicích a StB vyslýchá všechny studenty chemie z jižních Čech, jestli v tom nemají prsty. Ptejte se studentů 3.ročníku na bombu. Každý vám zapře znalosti o její výrobě. A nakonec musel napsat něco na papír, prý tam někdo něco nastříkal na zeď (asi si mysleli, že rukopis sprejem je stejný jako versatilkou). M.H. jako pravák tam něco načmáral levou rukou a vrátil se do pokoje. Na můj dotaz, jestli má s tou bombou něco společného, tajemně mlčel. Dodnes nevím, jak to bylo.