JEŽEK BEZ KLECE

1.12.2005:
Ráno jsem si s pomocí J.J. dojel do H. pro auto, bylo na technické prohlídce (po 3 měsících od vypršení předchozí, nějak se nedostávalo času). Bdělé policisty to před týdnem zaujalo, opět jsem prostřednictvím bločků investoval do státního rozpočtu 500 Kč.
Odpoledne jsem už s "vozidlem technicky způsobilým pro provoz na komunikacích" odfrčel s dcerkou pro šaty bílé svatební do Č. (dcerka se ještě nevdává, nezoufejte, jde pouze o záverečnou taškařici v tanečních). V půjčovně nebyla obvyklá "stará babizeň", prý ji skolila nemoc, zastupovala dcera exkluzivního vzhledu a chaotického chování. Nejdřív mi vrátila o stovku míň, pak se omlouvala deset minut, následovně mi na další platbu vracela o padesátku víc, zase se omlouvala, neustále u toho kolovala po místnosti mezi dalšími dvěma zákaznicemi, prostě chaos.
Při odjezdu jsem potřeboval nakrmit koně benzínem. Na pumpě parkovačka za Felicií s ošklivou ženskou v kulichu (byl tam bohužel jenom jeden stojan). Během následujících dvaceti minut se stalo následující: Ošklivka vystoupila z auta, zamkla auto, sundala hadici ze stojanu, vrátila hadici do stojanu, odemkla nádrž, načepovala benzín za dvě stovky, vrátila hadici, zamkla nádrž, vešla do budovy benzínky, vrátila se k autu, odemkla auto, vzala si kabelku s penězi, vrátila se do budovy, zaplatila, nastoupila do auta, nastartovala, vypla motor, vrátila se do budovy, vzala si Blesk, položila ho, vrátila se do auta pro peníze, koupila Blesk, vrátila se k autu, sundala kulicha, vytáhla hřeben z kabelky, učesala se v odrazu v okně Feldy, nasedla, nastartovala, odjela. Plně jsem pochopil vraždy v afektu. Já těch afektů za dvacet minut zažil asi patnáct. Ošklivka měla štěstí, že nenosím střelnou zbraň a nechci mít hever od krve.

2.12.2005:
Připravoval jsem učebnu na DOD (den otevřených dveří). Zní to vznešeně, v praxi to znamenalo uklidit za několik měsíců nashromážděný nepořádek. Co je papírové, patří do sběru, co je elektronické, patří do krabice, ostatní letí do popelnice. Kdybyste viděli, co jsem našel věcí, dávno pohřešovaných a považovaných za ztracené!

3.12.2005:
Dokořán otevřené dveře. Pokecal jsem si se spoustou lidí, které jinak vidím maximálně jednou za deset let, spoustakrát jsem se vychválil, jak jsem geniální pedagog (snad mi to nikdo nevěřil), na žádost mnohých jsem porovnal vlastnosti výuky na základní škole(-) a naší škole(+). Nechci nic naznačovat, ty znaky v závorkách jsou jen překlep.

4.12.2005:
Celý den jsem hledal důvod, jak se vyhnout posledním tanečním (říkají tomu věneček nebo tak nějak). Dcera mi za stálého vyhrožování fyzickým násilím v případě mé neúčasti vysvětlila, že za jediné důvody se považuje zlomená noha a tanec svatého Víta (ne nutně najednou). Důvod jsem nenašel. Nakonec jsem vyrazil ven do sychravé zimy v čase, kdy se apačský náčelník chystal vyčoudit smrdutou dýmku s bílým bratrem. S nikým jsem se nebavil, na konci jakási pani vedle mě konstatovala, že jsem se za celý večer zasmál jenom jednou (kdyby věděla, že jsem si v tu chvíli vzpomněl na jeden sprostý vtip, považovala by mě za úchyla).

5.12.2005:
Den blbec. Hned ráno jsem se místo do softwarové firmy dovolal do opravny televizí, kde si ze mě nějaký živnostníček dělal chvíli srandu, pak zavěsil (holt pražáci). A pak už jen průšvih za průšvihem. Tu nefunkční počítač, tam zauzlovaná data, tady nefunkční tiskárna. A do toho telefonáty. Počítal jsem je, bylo jich 87. Odpoledne jsem jel s dcerkou vrátit šaty, těšil jsem se na pohlednou půjčovatelku, bohužel se její matinka uzdravila a vrátila se do kvelbu. Fujtajbl. Tlustá pastelka s polsko-ukrajinsko-mandarínským přízvukem. Benzín jsem raději nebral, co kdybych tam zase potkal onu éterickou bytost z minulého čtvrtka (tu, co jsem chtěl zneživit heverem). Po cestě zpátky jsem už jenom potkal několik tlup srnek, žádná z nich teroristka, jenom na mě koketně jukaly z příkopu.

6.12.2005:
V návalu jiných událostí jsem zapomněl představit nového člena domácnosti. Takže teď se všichni seznamte chlapíkem, který mi již rok a půl dělá společnost a pravidelně mi zvedá náladu na trojnásobek: Filípek zvaný FÍFA.Míry: váha - 2 kg a kousek, výška - těsně nad podlahou, chlupatost - značná, inteligence - zatraceně vysoká, obzvlášť pozorovatelná při ignorování všech pokusů o výchovu. Všimněte si, že při focení jsem zapomněl (jak vtipně poznamenal T.N.) vypnout redukci zelených očí. O medvěda (dárek od sestry), ležícího za Fífou, byla těsně před focením svedena tuhá bitva, prohrál jsem. Ovšem pak jsem v nestřežené chvíli medvěda zabavil, už mi visí v práci na UTP kabelu k notebooku a hlídá ho.

7.12.2005:
Začal jsem v pořadí již třetí rekvalifikační kurz pro Úřad práce (ne pro zaměstnance, nýbrž pro nezaměstnané klienty). Představte si, že v naší republice ještě existují lidé, kteří v životě nedrželi v ruce myš, slovo "internet" je pro ně divné cizí slovo bez obsahu a to, před co je posadíte, nazývají televize. Moc hezky se s nimi pracuje, je zajímavé sledovat, jak se z počátečního strachu rodí úžas, který pak přechází do rutiny. A hlavně nejsou namyšlení, jako někteří samoukové, kteří si pod pojmem "umět pracovat s počítačem" představují umění nainstalovat a pustit hru. A tak mě napadá kvízová otázka: Víte, ve kterém programu firma Microsoft využila klávesu na klávesnici "Scroll Lock" (jestli vůbec víte, že ji na klávesnici máte) a co dělá? Kdo z vás mi první pošle správnou odpověď, má u mě pytlík gumových medvídků.

9.12.2005:
Při pátečním posezení mi T.N. vyčetl všichni vyčetli, že neznám Vladka. Sakra, to jsem v týhle republice jediný, kdo nekouká na reality show? Asi ano. Ach jo. Připadal jsem si méněcenně. T.N. pak postihl závan grafické tvořivosti, pokusil se zvěčnil můj netradičně ochlupatělý obličej. Takhle to dopadlo. Posuďte sami, jestli jsem tak šerednej, nebo jestli T.N. neumí kreslit.

11.12.2005:
Neděle, žádné taneční! Vzhledem k tomu, že v pátek se stavil Ježíšek v podobě J.B., instaloval jsem si nový počítač sám sobě a taky jeden kolegům. Nejhorší bylo přehrát data ze starých disků na nové. Pak nastala debordelizace dat. Smazal jsem všechna dublovaná data, nepotřebná data a zastaralá data. Dostal jsem to z 40 GB na 12 GB. Dobrý, ne? Teď ještě setřídit asi 100 GB dat na obou serverech a je hotovo. Pak koupím pytel DVDček a budu zálohovat. Servery si to po deseti letech zaslouží.

12.12.2005:
Školení - rekvalifikační kurz. Mám moc rád situaci: "Ukážeme si internet."Prej je to složitý" "Není. Ťukněte na modré éčko, nahoru napište www adresu a teď už jenom ťukejte na to, co vás zaujme. Vidíte - surfujete." "A to je celé? To je ten internet?" "Jo." "Aha. To je nějak moc podezřele jednoduchý. Netajíte něco?"

13.12.2005:
Byl jsem s dcerkou vybírat dárek k Ježichovi. Přála si něco moc hlučného, velkého, s dálkovým ovládáním a přehráváním MP3. Tlačil jsem ji do nízkých hudebních výkonů, decentního designu a malých rozměrů. Neuspěl jsem. Nakládali jsme krabici velikosti kontejneru. Naštěstí jsem ukecal velkoobchodní cenu + slevu. Při odchodu mě J.B. prosil, ať tu cenu nikomu neříkám.

16.12.2005:
Vypravil jsem se do "matky měst" s telefonem na opravu. Vítr se mě pokoušel každou chvíli sfouknout z dálnice, pršelo dost zhusta. Maximální bezpečná rychlost 100 km/h. Většina aut jela touto rychlostí, pouze několik duševně chorých momentálně retardovaných jedinců zvolilo rychlost o polovinu vyšší. Neuvědomil jsem si, že je pátek a že naplno řádí "nemoc šíleného jehličí". Na Andělu jsem zaparkoval celkem slušně v podzemním parkovišti , reklamace vyřízena celkem promptně, za čtyři dny bude hotovo, opravené dodají až do domu. Za tu půlhodinu situace na parkovišti zhoustla, při výjezdu jsem se natlačil před nervózní madam, celou další půlhodinu na mě vydržela troubit. Zesílil jsem rádio a byl klid. Při zpáteční cestě nefoukalo, nepršelo, cesta příjemná. Stavil jsem se na hodinu na M., kde se odehrávalo předvánoční posezení G., dal jsem si jeden punč (fujtajbl, kdo to vymyslel?!?!).

17.12.2005:
Dával jsem dohromady počítač, ke kterému si přáli tablet (taková destička 25x20 cm, po které se jezdí tužkou, nahrazuje to myš, dobře se s tím kreslí). Po deseti minutách ovládání počítače tabletem jsem si na něj zvykl, po dalších deseti minutách jsem si ho zamiloval. Až mi budete vybírat dárek k vánocům, tak tady máte inspiraci.

18.12.2005:
Pracoval jsem na odvirování a odspywarování počítače (45 druhů spyware, 2 viry). Po třech hodinách rezignace, formát a nová instalace systému. Hrůza. Lidičky, když už chcete koukat na internetové spoluobčany v různé fázi oblečenosti, zabezpečete si pořádně počítač. Majiteli tohoto stroje vynadám, užije si mého hlubokého pohrdání.
Po příchodu domů v televizi zrovna Mareš držel ženskou a chlapa za ruce a pak tomu opuchlému chlapíkovi zvednul ruku nad hlavu. Že by se dal Mareš na box? A to se ta opuchlina nestydí mlátit ženský? Přepnul jsem na Hannibala Lectera (to je ten pán, co má jako koníčka konzumaci lidí). Stejně jsem u toho usnul.

22.12.2005:
V našem domě proběhla rekonstrukce TV rozvodů, konečně mám pořádný obraz (dřív jsem měl uprostřed obrazovky stínový nápis THOMSON, i když nemám přijímač této značky). Dokonce máme nový centrální satelit, je tam spousta programů (asi 500). Jeden z nich mě opravdu potěšil - AL JAZEERA (čti al džazíra). Konečně budu mít Bin Ládíka z první ruky. Akorát se musim naučit tu jejich řeč a písmo. Snad to do Silvestra zvládnu, možná bude mít Usáma novoroční projev plný lásky a porozumění.

24.12.2005:
Nějak na mě skočila vánoční deprese. Hned po ránu jsem zalistoval programy různých televizí, zjistil jsem, že už mě nevzruší ani draci, ani princezny a ani jiné pohádkové bytosti. Jelikož televize nemají ve zvyku dávat po ránu nejaký pořádný horor (na vánoce divné, ne?), šel jsem do práce. Šťoural jsem se v jakýchsi počítačích a koupal se ve své depresi. Večer jsem si rozbalil dárek (přál jsem si značkovače na klíče, to jsou taková ta barevné polokolečka, říkám jim pumprdlíci, dostal jsem jich patnáct různých barev). Začal jsem je aplikovat na klíče, ulomil jsem si u druhého kus prstu. Teď šprtám, která barva patří k jakému zámku.Nějak si to nemůžu zapamatovat.

25.12.2005:
Obvyklá povánoční návštěva u paní matky. Tvářit se svátečně, sežrat, co se dá. Zkoumal jsem tam takový přístroj na vážení. Stoupnete na něj, on vám oznámí váhu (třeba u mě je to 55 kilo a pytel vápna). Pak ale chce výšku a stáří a oznámí vám, kolik máte v těle tuku a vody. Nebylo mi jasné, jak to zjistí, pak jsem si všimnul, že stojím na čtyřech elektrodách. Zadal jsem výšku, stáří, přístroj oznámil ERROR 2. Kuk do návodu, prý si mám namočit nohy a stoupnout si znovu na ty elektrody. Kuk na výrobce - no jo, východní Asie. Tak na to vám neskočím, jen blázen by tlapkal orosenýma nohama po nabitém kovu. Raději budu žít se stávajícím pocitem, že jsem akorát.

30.12.2005:
Přesunul jsem se do B. za svou sestričkou, prý jenom něco malého s počítačem. To malé spočívalo v totálně tuhém počítači, vydávajícím pípavé zvuky. Obvyklá metoda opravy - sundat boční kryty, fouknout, dokašlat, zatlačit na všechno, na co dosáhnu, zašroubovat kryty. Počítač funguje. Prý ještě něco malého u sousedky. Jdu tam - instalace nového notebooku (hm, vánoce), zabezpečení před viry, připojení k internetu. Dvě hodiny práce. Pak už prý jen malá prosba, v hospodě nejde veřejný internet. Hodina práce, dostal jsem k tomu pivo, které jsem pak musel zaplatit. V té místnosti byla taková zima, že se mi na pivu dělaly kry. Pak už jsem byl propuštěn. No, když už jsem byl v hospodě, tak jsem pobyl.

31.12.2005:
Ráno jsem se přesunul do místního kulturního sálu, pomáhal jsem štípat dříví, zatápět ve starých, moc hezkých kamnech a vůbec tak nějak připravovat sál na silvestrovké veselí. Před polednem mě tam nechali ve funkci Antonína, topiče elektrárenského. Topil jsem srdnatě, točil si u toho dobrotu do půllitru, poslouchal praskání v kamnech a mudroval o životě. Ve tři se začali trousit první rozjařilci, já se přesunul k sestřičce na šláfpauzu (prostě jsem na tři hodiny zalezl do spacáku, nějak mě to mudrování zmohlo). Pak přijela obvyklá skvadra z Ledče, juchání až do rána.