JEŽEK BEZ KLECE

2.2.2006:
Na Hromnice o hodinu více. Kecaj !!! Dneska už je od zimního slunovratu více o jednu hodinu a dvanáct minut. O hodinu více bylo před týdnem.
Vezl jsem mou geneticky nejbližší předkyni (myslím tím matku) do H.B. k čelistnímu chirurgovi. Zub moudrosti zarostl do kosti, bylo třeba rozsekat, rozřezat, vytahat, vypáčit. Pacientka si nechala píchnout celkový oblbovák, po probuzení plácala různé hlouposti, každých pět kilometrů se divila, že už jedeme domů. Po návratu jsem ji uložil do vodorovné polohy, už docela vystřízlivěla. Pod záminkou toho, že nemůže jíst, jsem jí sežral všechny vdolky (s borůvkovou marmeládou, mňam). Pak jsem jí vzhledem k její váze nakukal, že nesmí tři měsíce pozřít nic jiného než vodu, džus a mletou zeleninu. Koukala smutně, povolil jsem jí mletý řízek.

3.2.2006:
Navštívil jsem V.D. ve V. Před 11 lety (!!!) jsem mu instaloval počítač, DODNES bez problémů funguje. Při údržbě jsem zase po dlouhé době použil DOS příkazy CHKDSK /F, XCOPY *.* /S/E, DEFRAG, DEL. (můj oblíbený), atd. Slza se mi při tom drala do ok. Jen tak pro udržení nostalgie jsem si napsal WIN a pokochal se Program Managerem Windows 3.1.
Při kontrole dat paní domu zabrousila do účetnictví soukromě hospodařícího zemědělce, konkrétně do dlouhodobého hmotného majetku. Že tam budou traktory a jiné stroje, na to jsem byl připraven. Že tam ale bude i stádo krav, to mě pobavilo (konkrétně jsem se tam řehtal jako blb). Kravičky pěkně očíslované a pojmenované (pamatuju si Bělinu). Inventární číslo prý mají na té naušnici v uchu.

4.2.2006:
Celkem pohodový den, naordinoval jsem si nicnedělání. Akorát jsem musel dojet na Z., matinka mi z hladu darovala něco ovoce a zeleniny (sakra, teď nevím, kam patří houby), které předtím celé léto a kus podzimu strkala do sklenic a zavařovala. Doma jsem od každého druhu otevřel vzorek na podráždění chuťových pohárků. Pak mi ale došlo, že by se vzorky mohly zkazit, tak jsem se do nich pustil. Nevím, jak na vás působí kombinace sladkých třešní, ještě sladší dýně, hříbků na kyselo, maličkých okurek na sladkokyselo a červené řepy na neurčito, ale mě to celkem urychlilo. Ani zahuštění pomocí maličkých moc dobrých cibulek nepomohlo. A protože mám v místnůstce s čůrajícím panáčkem na dveřích stohy odborné literatury, dohnal jsem skluz v četbě za minulé tři měsíce. Dokonce jsem z nouze přelouskal jeden ženský časopis (má ženskou i v názvu). A protože nad papírem v ruličce by se mohli pobavit pouze vyznavači Brailova písma (prý uměj přečíst i loupáček), nudil jsem se a vymýšlel blbosti. Ale jedna geniální myšlenka mě napadla: Co takhle tisknout knihy a časopisy na toaleťák? Třeba bestseller "Jak jsem se mýlil v politice" by se tam vyjímal a nikoho by nemrzelo znehodnocení použitím.

5.2.2006:
Škrábal jsem brambory ve snaze ukuchtit bramborák. Nebudete tomu věřit, ale v žádné mě dostupné kuchařce není návod na tuhle baštu. Nakonec se to pocitově podařilo uplácat, začalo smažení. Prvních pět kousků jsem sbaštil hned, kvůli doladění chuti. Dalších pět jsem sbaštil taky hned, fakt jsem nevěřil, že se mi to tak podařilo vyladit. Pak už jsem jenom smažil a smažil, skoro vůbec jsem neochutnával. Stejně ale někde nastala chyba. Jak je možný, že mi z dvou kil brambor nakonec vyšlo jen šest bramboráků? Mimochodem, tříměsíční skluz v četbě odborné literatury jsem dohnal ještě jednou.

8.2.2006:
Byl jsem u J.H. ve S., tvořil jsem tam mzdy. Mají tam takový hezký zvyk, že když dosednu na polstrovanou židli, přistane vedle mě talíř se zákusky, láhev nealoholické přeslazené limonády a krabička cigaret. Tenhle měsíc byly mzdy opravdu zapeklité, dostal jsem zákusků 7 druhů (od každého jeden kus) a když jsem je poctivě nastrkal do hlavy, dostal jsem ještě jednu stejnou rundu! Akorát jsem musel protentokrát vytáhnout tabáček svůj. Výraznou mimikou jsem dával najevo, že mi něco chybí, H.Ch. to považovala za záchvat padoucnice a ignorovala to. Za trest jsem schválně u jedné pracovnice přimastil k částce k výplatě dvě nuly navrch, H.Ch. při kontrole závěrečné rekapitulace vyrobila krásný brunátný obličej a lapání po dechu. Výstavní kousek. Ještě než se stačila vzpamatovat, poslal jsem příkazy do banky a zbaběle jsem utekl. Bohužel mi na talíři zůstala ještě jedna laskonka, nechával jsem si jí nakonec. Vrátit se pro ní znamenalo smrt probodnutím otvíračem dopisů. A ještě bych dostal cukrovku.

9.2.2006:
Steve Fosset (to je ten blázen, který kromě jiného obletěl zeměkouli v balónu) poněkolikáté oblétá zeměkouli v letadle. Na tom už není nic divného. Dneska ale letěl nad několika arabskými státy. Měl by si dát pozor, teď jsou domorodci s turbany naštvaní, Dánové je vytočili vtípky, které nejsou vůbec vtipné. Fosset sice letí asi 15 km vysoko, tam ale nějaká raketa určitě doletí. Taková rozdováděná raketa "země vzduch" dokáže věci ...

14.2.2006:
Všichni kolem blázní a vyhrožují s propadlými střechami, zhroucenými konstrukcemi a jinými veselými taškařicemi. Podlehl jsem panice a dojel jsem se kouknout na garáž, kterou teď nemůžu používat, poněvadž se do ní nedostanu skrz led. Šel jsem na to s vědeckou akurátností. Zapálil jsem si a konstatoval, že zespodu nic neuvidím. Obešel jsem celou řadu garáží (je jich hodně, trvalo to celou půlku cigarety). Hele, sníh. No, abych to upřesnil: Hele, sníh, ale už jenom na mojí garáži. Opět jsem uplatnil vyšší matematické vzdělání a počítal jsem hmotu sněhu na střeše. Vyšel mi z toho geniálně úlevný závěr: Buď to postavili dobře, pak se nic neděje, nebo to postavili blbě, spadlo by to jednou tak i tak a holt pak budu parkovat na ulici. Nasedl jsem do auta a spokojeně odfrčel.

15.2.2006:
Už od rána mi různí příbuzní vyhrožovali, že bude pršet, sněžit a ještě jiné hrůzné věci že budou padat z oblak (třeba Majka z Gurunu - pamatujete?). A v důsledku toho že prý ta střecha na garáži určitě spadne. Bral jsem to jako průtočnou informaci (vstup do levého ucha, proplutí bez nárazu kedlubnou a výstup pravým uchem ven). Pak ale moje podprahové vnímání zachytilo výhružku, že teda když né já, tak že na to teda půjdou oni. To byl silný argument, vyzbrojil jsem se hrablem a vyrazil ke garáži. Po žebříčku jsem vyšplhal na střechu a HODINU A PŮL shazoval ošklivý, těžky, mokrý a všeobecně hnusný sníh. A nejkrutější rána přišla na závěr. To, co jsem si slíbil už před patnácti lety, že se nestane, tak se stalo. Naplno propukla moje alergie na dřevěné násady. Na pravé ruce vznikl puchýř (nebo jak se ten nalitý objekt na dlani pod prstem jmenuje). Trpím jako zvíře. Musím se zeptat svého ošetřujícího lékaře, jestli se na to dává neschopenka.

17.2.2006:
Sesbírali jsme bandu šachuchtivých (hele, tři "ch" v jednom slově) lidiček a začali jsme tahat figurky po kostkovaném ubruse. První hru jsem odolával mohutnému tlaku, nakonec jsem díky zákopové válce vyhrál na praporek (soupeři došel čas). Druhá hra se hrála bez hodin, vystrčil jsem kupředu kavalérii jištěnou dámou mého srdce a v 24.tahu bylo vyřešeno. Bohužel jsem pak zapomněl svou jedinou ženskopohlavní figurku na procházce v rohu, byla jata a teprve silná pěchota ji zachránila zpět do mé náruče (a8D). Zbytek už byl masakr soupeřova vládce nehodný popisu. Budeme se scházet každých 14 dnů, další zájemci vítáni.

19.2.2006:
Zákon o registrovaném partnerství. Hm. Moc nerozumím tomu, o čem se mluví, nemám nic proti několikaprocentní menšině, mým zájmem jsou jedinci s genetickou výbavou samých X, obzvláště když se některá XX podaří. Pořád mám ale názor, že když jdou dva lidičkové k oltáři, tak by to mělo být zezadu stejné a zepředu by to mělo do sebe pasovat. Punktum.

20.2.2006:
U I.S. jsem vyčetl, že podle průzkumu je ideálem našich mužů 24letá hnědovláska s velkými ňadry, úzkým pasem a širšími boky, která je upřímná, pracovitá a sympatická. Jasně, takových se všude potuluje! A stejně nemá cenu posuzovat ženy jen podle vzhledu. Co já znám supersympatických ženštin, které jsou podle obecných pravidel ošklivé! A dalších mnoho, které narostly relativně do krásy, bohužel na software už jim nezbylo. Takže raději jedna z těch prvních než pytel těch druhých. A dokonce znám jednu, která se až na věk výše uvedenému ideálu podobá a v kebulce má takový pořádek, že by to rozněžnilo i sněhuláka.

23.2.2006:
Vyrazili jsme na Deep Purple. S dcerkou jsme se přesunuli po vlastní ose do P., pak jsme přesedli do automobilu "B". T.N. podcenil navigaci a catering, trpěl jsem hlady, zastávka byla až pár kilometrů před cílem a bylo hrozné divení, když jsem se předzásobil jídlem ve formě baget i na cestu zpátky. Policie nezvládala příliv aut, ráčkující příslušník nás úžasnou větou "RRRovně, doprrrava, parrrkoviště Hyperrrnova" odeslal asi dva kilometry daleko od místa konání. Připochodovali jsme včas, předkapela "Svatý pluk" se skládala zhruba z 30 nezletilců v čele s podivným kapelníkem (představte si zpustlého Kulínského), který vypadal, že jsou všechny ty děcka jeho. Zpívala (ta děcka) na reprodukovanou hudbu různé rockové písničky. Nelíbilo se mi to. No a pak jsem si nechal dvě hodiny laskat ušiska mou oblíbenou grupou. Zpátky už jenom meziskok z "B" do "A" a v půl třetí ráno jsem lehal do peří.

26.2.2006:
Vyrazil jsem na hory, dokonce i lyžovat. Po příjezdu na místo nastal problém s dopravou osob a materiálu, chata dostupná pouze úzkým zledovatělým korytem s převýšením průměrného pražského paneláku. První pokus o vyjetí skončil v polovině situací "ani nahoru, ani dolů", po korekci problému jsem nasadil na přední kolečka slušivé řetízky a kopec za pomoci frézování vyjel.

27.2.2006:
Byl jsem vyvezen na jakousi sjezdovku, sjel jsem jí jen párkrát, pořád jsem ladil upínání bot, buď mě bolely nohy nebo jsem kloktal tak, že sjet kousek svahu byl kaskadérský čin. Opět zvítězil vědecký přístup. Za pomoci grogových infuzí jsem na lavičce u stánku z výpočtu profilu nohy, napínacích sil přezek u bot, rychlosti proudění krve do končetin a rychlosti odtoku téhož určil přesné upevnění noh v botách. Spotřeboval jsem čtyři infuze, výsledek nad očekávání. Bohužel už bylo tak pozdě, že jsem výsledky výpočtů nemohl ověřit v praxi. Odjezd na chatu, frézování, kulečník.

28.2.2006:
Ideálně vyladěn jsem vyrazil na sjezdovku. Včerejší investice do infuzí se vyplatila. Celý den lyžovačka, až na dva malé incidenty pohoda. Prvním malým incidentem bylo přetlačování s rolbou, druhým byl při malé zastávce u lesa na mě se řítící nezletilec na prkně. Očividně se chtěl o mě zabrzdit, asi se mu do lesa vysokou rychlostí nechtělo. Zachoval jsem se chladnokrevně, těsně před srážkou jsem uhnul. Ach, ty smutné kolem mě rychle letící oči, ve kterých se pomalu rozžínala jiskřička poznání krutého osudu, jenž postihuje průkopníky poznávání lidských hranic. Škoda, že jsem zapomněl foťák, byla by to hezká fotka, jak se tam tak hrabal ze smrčků. Bohužel se mi třel o hůlku, z perfektní přímky vyrobil hyperbolu. Musel jsem při další infuzi násilím posouvat hyperbolické ohnisko směrem k přímce.