JEŽEK BEZ KLECE

1.2.2008:
Zajel jsem do Stověžatky na mariášový dýchánek ve společnosti obvyklých tváří. Na místo určení jsem se nechal odnavigovat mým novým zařízením, co se tváří jako mobil. Chvilku jsem se s ním musel dohadovat, že do Humpolce opravdu nechci jet přes Světlou, pak jsem zjistil, že chyba byla mezi klávesnicí a židlí. Přes Stověžatku mě protáhnul jako zkušený mazák, až jsem si připadal jako blb, že jenom kroutím volantem. Já vím, že navigace je už dneska běžná věc, mít ale takovou věc v takovém titěrném přítulném nic mě potěšilo. Prohrál jsem 25 kaček a to jsem byl už 190 v plusu. Pak na mě padla špatná hodinka a bylo to. Také jsem zjistil, že zavedené jistoty se nám hroutí - P.S. zvaný Boban se žení. Rozmlouvali jsme mu to celý večer, pouze nepřítomně pokuřoval velbloudy a čučel do dáli. Asi počítal, na kolik ho svatba vyjde.

3.2.2008:
Stalo se strašné neštěstí - někde jsem zapomněl svou památeční igelitku. Kdo jí najde, čeká ho skvělá odměna. Je celá bílá, na jednom boku má reklamu na místní dům dětiček a mládežníků. Vevnitř je chleba s máslem a dietním salámem, sebrané spisy a články pana starosty svázané v rudých deskách s pozlacenou šňůrkou, bakelitová baterka pro noční vidění a modrý šroubovák s bílým nápisem "Echt Titan" a "Made In Taiwan". Nálezce zasypu zlotem.

5.2.2008:
Opět se ve mě ozval profylaktický zvoneček a navštívil jsem mou oblíbenou zubařku, která jest vzdálenou sestřenkou mé persóny. Koukla do mého oblíbeného orálního otvoru, zavrtěla hlavou, poté se skoro celá do zmíněného otvoru ponořila a jala se ničit zbytky toho, co se kdysi pyšně nazývalo chrupem. Bohužel jsem také s sebou vzal nejbližší genetickou předkyni. Dřepla si do ordinace a během zubařčiny exkurze do mé dutiny ústní s ní řešila jakési zahrádkářské problémy (něco o vzdálenosti sazenic paprik v závislosti na poloměru zeměkoule). Sestřenka se tudíž co chvíli zarazila, ruce v hlubokém ponoru v mojí hubě a přemýšlela o problémech, které běžně řeší pan Podlaha. Během půlhodinového přemýšlení mi zvětšila nátisk o dvě čísla a v nejbližším zrcadle jsem pak potkal afrického trumpetistu. Naštěstí nás po cestě zpátky nestavěli policisté, těžko bych jim vysvětloval, že ten chlap na fotce jsem já. Když jsem si s maminou čenžnul místo, nějak ji ty průpovídky přešly. Při placení třicetikorunového poplatku jsem se tvářil, že neexistuju, takže mamina s neznatelným brbláním o postupující mentální retardaci potomků za mě tu ohromující sumu zatáhla a až k dálnici se mnou nemluvila. Pak jsem jí dal napít kofoly, to jí uchlácholilo a rozpovídalo.

7.2.2008:
Koupil jsem dcerce k noutbůku takovou malinkatou myšku, říkám jí myší miminko. Má samonavíjející se ocásek a když si jí nějakou dobu nevšímáte, začne smutně měnit barvičky a opticky dávat najevo nudu. Moc se mi to líbilo, čučel jsem na to miminko asi hodinu a dokonce jsem si vnitřně odpustil proinvestované stokoruny, celkem tři a půl jich bylo.

8.2.2008:
Čučel jsem na volbu prezidenta, zajímalo mě, co tam všichni ti špatně placení potentáti předvedou. Už asi po hodině mě to přestalo bavit, čučel jsem ale dál, naivně jsem si myslel, že průběh volby už horší být nemůže, že teď se to bude už jenom lepšit. Omyl. Ale co, zvolili jsme si tuhle bandu, nic jiného si nezasloužíme.

9.2.2008:
Od rána už zase sleduji volbu prezidenta. Bandička ukňouraných a žalujících politiků se opět neshodla, prezident není. Opět ztracený čas u TV, mohl jsem dělat něco smysluplnějšího.

11.2.2008:
Volání SOS z obecního úřadu v H. Vždycky, když zapnuli kopírku a snažili se na ní něco vytisknout z kompjůtru, vypadly pojistky v polovině obce. Malé srocení občanů u budovy úřadu nevěstilo nic hezkého, zaslechl jsem z davu něco o seriálech, ztracené kontinuitě a házení úředníků do místního rybníku. Když dav zjistil, že přišel někdo, kdo rozumí aspoň trošku technice, upřelo se na mě několikero párů dychtivých očí v naději, že s tím něco udělám. S kamennou tváří jsem vešel do úřadu, pár desítek sekund jsem nahlížel do rozvaděče pokyvujíc a simulujíc, že vím, k čemu tam ty páčky a dráty jsou. Pak jsem vytáhnul kopírku ze zástrčky, čímž jsem zjistil, že porucha je v kopírce, ještě chvilku jsem předstíral činnost, pak jsem zavolal našemu technikovi přes kopírky a odkráčel davem užívajíc si svých pět minut slávy. No řekněte, kde získáte tolik obdivu za vytažení kabelu z elektrické zásuvky?

12.2.2008:
Byl jsem u mého oblíbeného gynekologa L.Š., připojoval jsem mu doma všechny jeho notebooky bezdrátově na internet. Stroje dětiček šly bez problému, stroj paní domu byl trošku složitější (koupila si totiž do notebooku připojení k internetu přes mobilního operátora, aby si mohla s dětmi hrát internetovou hru, která z důvodu napomáhání si navzájem nedovoluje spolupráci hráčů ze stejné IP adresy - platili byste kvůli hře sedm stovek měsíčně navíc?). Pan gynekolog má stejný stroj jako já, u něj jsem se potil asi dvě hodiny, než jsem tu správnou variantu připojení našel. Takže teď už "Noutbůkuje celá rodina".
Večer jsem zašel k M.H. (to je ten starší) a kouknul jsem na video z jeho svatby. Docela mě autor videa šetřil, objevil jsem se tam párkrát jako "muž v davu", jednou jako "muž poulící oči" a jednou při videopřáníčku, které jsme s bandou ledečáků natočili přímo na svatbě. Prostě a jednoduše - žádná ostuda, samá decentnost.

14.2.2008:
Poprvé po zvolení do finančního výboru na MÚ se účastním (tenhle výbor by měl být hlídací pes oběživa, které přichází a odchází z úřadu). Vystřídal jsem J.J., který se odplavil z Ledče a naplavil do Prahy, kde učí samá chápavá a hodná děcka a po večerech si čte Kanta. Na finančním výboru chybělo několik členů a i sama starostenská noha musela kvůli jednání opustit místnost, tudíž pro mě vyzbyla spousta času, abych se přítomných ekonomek zeptal detailně na temná zákoutí rozpočtu města. A taky že jsem se vyptával, čoudilo se jim z hlavy nad mými dotazy (stále kroutily hlavou nad primitivností dotazů, ale žádný učený z nebe nespad, že?). Zaujal mě místní stacionář s kytičkovatým jménem. Nejenže se prachy pro něj přesunuly z kapitoly "příspěvky" do kapitoly "vnitřní správa" (tudíž tam už budou navždycky schoulené a neviditelné), ale nějak nabobtnaly z původních 100 000 na 120 000. Vzhledem k tomu, že stacionář neplatí žádný nájem, energie ani opravy, vyjde to ročně asi na 150 000. Také pan starosta jim něco ze svého fondu přistrčí a nejsme moc daleko od dotace 300 000 ročně na ŠEST našich postižených spoluobčanů. Když to porovnáte s dotací na ostatní okruhy obyvatel, budete kroutit hlavou jako já (sportovci cca 100 Káčé na hlavu, důchodci 70 Káčé na hlavu, postižení ve stacionáři 50 000 na hlavu ...). Kdož nejste z Ledče vězte, že stacionář vede jakási Bc., toho času zákonitá manželka našeho pana starosty. Jestlipak se jednou, až se budoucnost zeptá, jak jsme se starali o naše děti, budeme bít v prsa stejně, jako se tlučeme v případě stacionáře? Ha?!

16.2.2008:
Pozval mě J.F. na ples firmy B. (vyrábějí obutí kol aut) do S. (Morava, setsakra daleko). Doprava zdarma, lístek zdarma, no neberte to. Po cestě jsem popíjel nápoje v hliníku a kafral jsem mu do řízení. Po příjezdu ubytování v internátě (vybavení stejné jako na Jižním městě, dýchla na mě atmosféra kolejí). A pak hned odchod na ples. Čtyři sály, pět kapel - od cimbálovky až po pseudoKabát, vyřádili jsme se jako tajfun. Jak mě to bavilo, to vidíte tady. Ta mladá paní vedle mě je manželka J.F, asi jestě neslyšel o lišce v kurníku. Vpravo jsou moje dvě výhry v tombole. To v tom igelitu je chleba a šiška salámu (dobrý, bude na ráno) a v té červenofialové krabici s uchem jsou dvě flašky vína, bohužel ale nějaký aušuš, nějak blbě ho sebrali, bylo na tom napsáno "pozdní sběr". Raději jsem se věnoval včasnému sběru v zelené lahvi přede mnou. Moc se mi to líbilo, popisovat to množství zážitků by bylo na celou knihu a asi by vás to nudilo, včetně fotek (třeba mnou vyhlášená soutěž o nejvíc svítící kalhotky a podprsenku v diskotékovém UV světle byla vyloženě visuelně nezáživná).

19.2.2008:
Pracovní schůzka na C. kvůli vodě, chystáme se o prázdninách na Hron. Chcete-li se někdo přidat, mejlujte do poloviny března, pak již nepřibereme ani pádlo. Zatím je to skoropánská jízda (jeden nezbedník tam vpašoval jakousi ženštinu, po její obhlídce jsem mu odpustil, na Slovensku bude dobře reprezentovat). Dámskou společnost nezavrhujeme, potřebujeme ale dopředu poslat míry, váhu, zdravotní stav, foto zepředu a zezadu v rouše Evině a hlavně rodinný stav, vdané ženy s partnerem budou předem vyřazeny (určitě jste všichni pochopili, že si dělám srandu, vdané sólo ženy taky vezmem).

21.2.2008:
Spáchal jsem domovní schůzi, dopředu jsem dával najevo, že se stěhuju a že se chystám složit skoročestnou (100 káčé za měsíc) funkci předsedy společenství. Další dva členové výboru zbaběle nepřišli, jeden dokonce už před schůzí složil funkci, druhý seděl v restauračním zařízení a myslel si, že ho nenajdu. Po schůzi jsem ho vypátral a zmlátil štosem faktur a ročních výsledovek. Během schůze jsem vyzval spoluvlastníky, ať si zvolí nástupce. Koukali do země, dělali, že jsou neviditelní a že tam vůbec nejsou. V návalu slaboduchosti jsem slíbil, že to ještě do další schůze vydržím (sto měsíčně je silná motivace).

22.2.2008:
Každoroční ples v H.B. Švagříček zapomněl, že se má zúčastnit, ochutnával odpoledne s sousedem slivovici, na ples dorazil ve výtečné náladě. Osazenstvu našeho stolu se celkem svižně podařilo ho dohnat, tančilo se, blblo se a vůbec byla pohoda. Cestou domů řídila dcerka, vezli jsme D.K domů do jeho hlubokých lesů, kde se i lišky bojí. Zkoušel jsem navigaci, navedl jsem dcerku nejkratší cestou. Dvacet kilometrů navigace pokřikovala věty "Až to bude možné, otočte se" a "Na příští křižovatce ostře doleva". Když jsme ji ignorovali, zmlkla a trucovala. Teprve Ve S. pookřála a začala zase pokřikovat svoje průpovídky. Když jsme sjeli na polní cestu, vedoucí k obydlí D.K., úplně jsem z hlasu navigace cítil velký otazník (proboha, co děláme v polích) a snažila se s námi přeplavat přilehlý rybník. Výborný pomocník.

23.2.2008:
Instaloval jsem v P. nový server. Starý server se na nováčka škaredil a nechtěl na něj přehrát data. Když jsem mu slíbil, že do šrotu nepůjde, nýbrž že se stane plnohodnotnou stanicí, umoudřil se a pracoval spolehlivě. Po přehrání dat jsem ho vyhodil do šrotu.

25.2.2008:
Koná se zastupitelstvo, kde se schvaluje rozpočet. Pod novým vedoucím ekonomiky se rozpočet stal přehlednějším a hlavně tak nějak plusovým. Minule zastupitelé mávnutím kouzelného proutku z devíti miliónů v mínusu udělali milión v plusu, tentokrát nebylo potřeba kouzelný vrbový proutek z kapsáře vytahovat, už od začátku byl plus. Přidělily se příspěvky (chlapci z Molekulu dostali taky a dost, což znamená, že příští rok bude i jiná kultura, než Pivní slavnosti). Žádné rozpory, klídek, sedmdesát miliónů se hezky rozepisuje. Jen aby to bylo někde vidět.

28.2.2008:
Montoval jsem jakési vypínače. Ze dvou děr ve zdi koukalo po šesti kabelech, pro zmatení nepřítele byly všechny černé. Úkolem bylo ze dvou míst rozsvítit dvě sady žárovek na stropě. Nejdřív jsem na to šel vědecky. Svým superchytrým měřákem jsem začal měřit napětí v kabelech. Ukazovalo ně to nějaká divná numera, chvilku jsem byl v první republice na 120 V, pak v atomové elektrárně na několika kilovoltech. Otec chodil kolem, provokativně něco pobrukoval o vymoženostech, které nic neumí. Když jsem zjistil, že mnou zkoumaná slepá ulička je již dostatečně prolustrována, zvolil jsem metodu pokus-omyl. Žárovky buď nesvítily vůbec nebo nešly zhasnout.Po zhruba hodinovém bádání se zdálo, že je jeden vypínač hotov. Pořádně jsem to vyzkoušel, lítal jsem od jedné zdi k druhé a mačkal vypínače rychlostí uragánu. Pak jsem pozval otce, že mu to jako předvedu. Skepticky zmačnul první vypínač po ruce - a nic. Další hoďku jsem přepojoval drátky, až se mi to fakt povedlo. Druhý vypínač jsem už zapojil svižně, stačila na to pouhá půlhodinka. Sousedi se mě pak ptali, co jsem to měl doma za mejdan, že viděli blikat barevnou hudbu dobrý tři hodiny. Nakecal jsem jim něco o pokusu s přehřátou héliovou plasmou za účelem vývoje nekonečné baterie. Doteď jim možná vrtá hlavou, co jsem to tam prováděl.